Výsledky projektu|

ROZCESTNÍK

Výsledky projektu jsou rozděleny na hlavní a vedlejší. Níže naleznete ROZCESTNÍK VÝSTUPŮ projektu.


Hlavní výsledky projektu



Vedlejší výsledky projektu


Historické atlasy

Jaroměř

  • Nmap: Robert Šimůnek a kol. (Tomáš Burda, Jaroslav Cavrnoch, David Doubrava, Karel Kuča, Olga Mertlíková, František Musil, Jiří Slavík, Přemysl Štych, Eva Semotanová, Robert Šimůnek, Eva Tichomirovová, Klára Woitschová, Josef Žemlička), Historický atlas měst České republiky, sv. č. 31, Jaroměř, Praha, Historický ústav 2020, ISBN 978-80-7286-331-0
  • Jaroměř na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde
    • Mapový list č.1
      • Mapa č. 1: Jaroměř a okolí na Müllerově mapě Čech z roku 1720
      • Mapa č. 2: Jaroměř a okolí na mapě Královéhradeckého kraje Františka Jakuba Jindřicha Kreybicha z roku 1827
      • Mapa č. 3: Jaroměř a okolí na speciální mapě III. vojenského mapování rakousko-uherské monarchie z roku 1881
    • Mapový list č.3
      • Mapa č. 5: Jaroměř a okolí na mapě I. vojenského mapování Čech z let 1780–1783
    • Mapový list č.4
      • Mapa č. 6: Jaroměř a okolí na mapě pozic císařské armády, 1778
      • Mapa č. 7: Jaroměř a okolí na mapě královéhradecké diecéze, 1790
    • Mapový list č.8
      • Mapa č. 11: Císařský povinný otisk mapy stabilního katastru města Jaroměře z roku 1840
    • Mapový list č.9
      • Mapa č. 12: Císařský povinný otisk mapy stabilního katastru města Josefova z roku 1840
    • Mapový list č.10
      • 10Mapa č. 13: Jaroměř a okolí na mapě II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
    • Mapový list č.11
      • Mapa č. 14: Situační plán pevnosti Josefov, 1830 (s pozdějšími doplňky)
    • Mapový list č.12
      • Mapa č. 15: Přehledný plán zesílení Josefova pásovým opevněním, 1870
    • Mapový list č.13
      • Mapa č. 16: Situační plán demoličních pásem pevnosti Josefov a jejích muničních skladů, 1874
    • Mapový list č.14
      • Mapa č. 17: Plán náměstí a přilehlého okolí s řekou Labe a mlýnskými náhony, před 1883
    • Mapový list č.15
      • Mapa č. 18: Regulační plán nové městské čtvrti Na Ptákách, 1902
    • Mapový list č.16
      • Mapa č. 19: Regulační plán nové městské čtvrti Na Ptákách, 1906
    • Mapový list č.18
      • Mapa č. 21: Jaroměř a okolí na mapě III. vojenského mapování, nedatováno [asi 1917–1918]
    • Mapový list č.19
      • Mapa č. 22: Plán Josefova, cca 1920
      • Obr. č. 91: Josefov od severovýchodu (pohled od bývalé reduty Brdce), 1910–1914
    • Mapový list č.21
      • Mapa č. 24: Silniční mapa okresu Jaroměř, 30.–40. léta 20. století
    • Mapový list č.32
      • Mapa č. 35a: Negativní plán Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
      • Mapa č. 35b: Negativní plán Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
      • Mapa č. 35c: Digitální model území Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
      • Mapa č. 35d: Digitální model území Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
    • Mapový list č.33
      • Mapa č. 36: Krajinné schéma Jaroměře a okolí v polovině 19. století se sondou před výstavbou pevnosti Josefov
    • Mapový list č.34
      • Mapa č. 37: Vývoj pozemkového vlastnictví města Jaroměře do roku 1848
    • Mapový list č.35
      • Mapa č. 38: Administrativní vývoj města Jaroměře v letech 1850–2019
    • Mapový list č.36
      • Mapa č. 39: Územněsprávní vývoj Jaroměřska v letech 1850–2019
    • Mapový list č.37
      • Mapa č. 40: Dlouhodobé změny využití ploch na Jaroměřsku v letech 1845–2010
    • Mapový list č.38
      • Mapa č. 41: Vývoj krajiny, průmyslu a dopravy na Jaroměřsku od poloviny 19. století
    • Mapový list č.39
      • Mapa č. 42: Návrh rozšíření městské památkové zóny Jaroměř na základě památkového vyhodnocení zástavby, 2004
    • Mapový list č.42
      • Obr. č. 94: Veduta města od jihu, 30. léta 19. století
      • Obr. č. 95: Veduta města od severu / severovýchodu, 30. léta 19. století
    • Mapový list č.43
      • Obr. č. 96: Jaroměř od severovýchodu, před 1840
      • Obr. č. 97a: Náměstí od západu, před 1840
      • Obr. č. 97b: Pohled na město od Pražského předměstí, před 1840
      • Obr. č. 97c: Josefov od severu, před 1840

Polička


Vysoké Mýto

  • Vysoké Mýto na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde

Dvůr Králové

  • Dvůr Králové na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde

3D modely

Představují modely zaniklých či přestavbou proměněných staveb bývalého královského věnného města Hradce Králové.


Hřbitov kolem katedrály Sv. Ducha
V minulosti vznikaly u některých kostelů hřbitovy, a to v závislosti na počtu obyvatel určitého města, případně v souvislosti s velkým náporem morové epidemie. V hradeckém případě máme pohřbívání doloženo na raně novověkých předměstích u sv. Jakuba Na Louce (zhruba v místech dnešní ulice Ľ. Štúra), u sv. Petra (nedaleko podchodu u kina Centrál), u sv. Antonína (srov. níže), u sv. Pavla (poblíž Staré nemocnice) a v hradbách u Sv. Ducha. U posledního jmenovaného kostela je pohřbívání archeologicky doloženo už pro období vrcholného středověku. Nevelký prostor postupem doby způsobil, že máme hroby dochované v několika vrstvách. Ty nejmladší se nacházejí jen několik desítek centimetrů pod současnou dlažbou. Majetnější obyvatelstvo mohlo být pohřbíváno přímo v kostele, od založení biskupství nazývaného katedrála. K roku 1721 je v ní doloženo vybudování třetí krypty. V důsledku budování pevnosti zanikly předměstské kostely a hřbitovy, pohřbívání u Svatého Ducha bylo zakázáno v roce 1785, kdy již nebylo možno pohřbívat uvnitř měst a vsí. V kostelích se nesmělo pohřbívat od roku 1784.
3D modelace zachycuje doloženou hřbitovní zeď, jejíž součástí byla v raném novověku i městská škola a dva obecní domky. Ty v průběhu staletí měnily účel svého využití (mj. je zde doložena obecní váha, zlatnický domek či lékárna).



Kavalír
Kavalíry byly součástí královéhradecké pevnosti, která se budovala ve dvou etapách zhruba v letech 1765 až 1790. V zásadě šlo o kasematní budovy postavené do bastionu a půdorysně kopírující jeho pětiúhelníkový tvar. Ze čtyř kavalírů, které vznikly po roce 1780 v souvislosti s přestavbou dosud zemní pevnosti do zděné podoby, se do dnešní doby nejlépe dochoval kavalír nesoucí číselné označení 33. Jeho 3D model zobrazuje původní podobu této části pevnosti, jež sloužila jako vojenská pekárna. Tvořily ji přízemní budovy na nádvoří bastionu, v kterých stály pece na pečení chleba a skladiště mouky, a v jeho otevřené zadní části patrová zásobárna s byty pekařů. Na kavalíru se nacházela postavení pro děla, která sem bylo možno dopravit pomocí bočních ramp.
Rekonstrukce umožňuje srovnání s dnešním vzhledem budov, který je výsledkem vývoje po zrušení pevnosti na konci 19. století. Nejmenší změny prodělala samotná zásobárna s byty, dnes čp. 216. Severní část kavalíru byla ubourána a zbylé části kasematních budov adaptovány na kůlny a skladiště. Při bocích bývalého bastionu došlo v letech 1897 až 1898 k vybudování dvou prakticky identických trojkřídlých kasárenských budov, dnes čp. 333 a 334 (Vrbenského a Gayerovy kasárny). V 90. letech 20. století byly provedeny stavební úpravy v souvislosti se změnou využití celého prostoru Gayerových kasáren jako městského střediska obchodu a služeb, tržnice a později parkoviště. Vzhled celého areálu nejnověji proměnila budova parkovacího domu, při jehož stavbě došlo k odkryvu základových konstrukcí zaniklé severní části kavalíru a bastionu.



Kostel a špitál sv. Antonína na Mýtském předměstí
Četnější zprávy o existenci kostela sv. Antonína, který je možno lokalizovat do míst nedaleko evangelického kostela v Nezvalově ulici, máme bohužel až z doby předbělohorské, kdy už tu jistě fungoval hřbitov i špitál. K roku 1638, z doby třicetileté války, jsou objekty zachyceny na desce varhan z kostela Sv. Ducha. Podle této předlohy byla vytvářena 3D modelace. V roce 1645, při švédském obléhání, zůstal kostel v troskách. Po třicetileté válce byl špitál u sv. Antonína jediným hradeckým zařízením tohoto typu, ostatní zanikly. V roce 1762 Prusové založili pod hradbami rozsáhlý požár, který mj. zasáhl i kostel sv. Antonína a jeho okolní zástavbu. Objekty zanikly v roce 1766 v souvislosti s výstavbou pevnosti, které muselo ustoupit i Mýtské předměstí. Jeho osazenstvu byl vyčleněn prostor v oblasti kopce sv. Jana, která se začala nazývat Nový Hradec Králové. K roku 1769 zaznamenáváme počátek výstavby obydlí pro duchovního, školy a nového kostela sv. Antonína. Napříště tak na Novém Hradci měla fungovat lokálie, jež by spadala pod hradeckou farnost, ale na rozdíl od filiálek měla mít svého duchovního. Počátkem června 1778 došlo k založení hřbitova u novohradeckého kostela sv. Antonína. Bylo v plánu zde též vybudovat nový špitál, k čemuž byl dokonce vytvořen architektonický návrh. Osazenstvo původního špitálu, v němž pozůstávalo nejchudší obyvatelstvo, se prozatím přesunulo 21. února 1766 do vnitřního města do blíže neznámého objektu. Původní plány však byly změněny: v roce 1768 prodaly Kateřina Huberová a její dcera Rozina Umlaufová městu svůj právovárečný dům (dnešní č. p. 56), kde byl zřízen chudobinec-chorobinec.



Šibenice
Hradecké popraviště, významný komponent středověké a raně novověké kulturní krajiny, nestávalo na kopci za městskými hradbami, jak tomu bývalo u některých měst, ale nacházelo se v Mrštíkově ulici, v místech, kde dnes stojí naproti obchodnímu centru garáže. Zbořeno bylo v roce 1788, nicméně i poté se na jeho místě konaly ještě v 1. polovině 19. století popravy, a to tím způsobem, že se pro každou exekuci zřizovala nová šibenice; hrůzné exekuce však již byly opuštěny (výlučnou formou bylo oběšení) a taktéž tortura byla od roku 1776 minulostí. Z katovských rodin prosluli zejména Hořínkové, kteří se v Hradci usadili na počátku 19. století. Jmény však známe ojediněle i některé další hradecké katy, kteří do výstavby pevnosti měli katovnu na Střezině, poté je podle ústní tradice doložena v předměstské osadě Kukleny; její přítomnost v Červeném dvoře již byla dříve vyvrácena.
Z doby po provedení reformy hrdelního soudnictví pocházejí dochované mapy 1. vojenského mapování (1764–1768, rektifikace 1780–1783), zachycující detailněji krajinu. Díky těmto kartografickým nákresům víme, že popraviště mělo mít tvar zděné třípilířové stavby; obdobně ji zachycuje mapový list doprovázející paměti z roku 1778 prince Kazimíra Sasko-Těšínského. Naproti tomu František de Paula Švenda (1741–1822) ve svých hradeckých dějinách uvádí, že se jednalo o cihlovou stavbu „s čtyřmi sloupy za Zámostí“. Předkládaná 3D modelace vychází z toho svědectví a zachycuje čtyřpilířovou variantu. Jako pohřebiště sloužíval u šibenic v pozdější době jejich vnitřní prostor, do něhož se vstupovalo uzamykatelnými dveřmi. Toto opatření mohlo být zavedeno proto, aby nebyly ostatky popravených vykopávány a používány k magii.



Purkrabství Hradeckého kraje
Objekt bývalého purkrabství Hradeckého kraje byl vystavěn ve třetí čtvrtině 16. století na místě starších domů. V čelní zdi přízemí se dochovala část kamenného ostění raně gotického okna, které může souviset s minoritským klášterem, založeným ve druhé čtvrtině 13. století, nebo s některou z budov raně gotického královského hradu. Soudní instituce purkrabího Hradeckého kraje, jednoho z nejvyšších zemských úředníků, působila ve starším objektu nejpozději od počátku 16. století, kdy purkrabí získal dům trvale pro soudní účely. Od poloviny téhož století zastávali písařské posty hradečtí radní písaři, kteří tak zvyšovali svou erudici i znalostí zemského práva. Z dochovaných soudních knih ze závěru století je zřejmé, že se soud zaměřoval na civilní majetkovou agendu šlechticů Hradeckého kraje, zejména pak na spory plynoucí z půjček (především peněžitých) a na vymáhání dluhů. Převratné události třicetileté války, kdy bylo město i několikrát obléháno a významně byla poničena jeho zástavba, zřejmě způsobily přesun instituce k pražskému purkrabskému soudu, který sídlil na Pražském hradě. Roku 1706 získalo hradecký purkrabský dům biskupství. Biskup Tobiáš Jan Becker nechal budovu přestavět a rozšířit, aby vyhovovala potřebám biskupského semináře, sloužícího k přípravě budoucích kněží. Součástí objektu se stal i kostel sv. Jana Nepomuckého, připojený těsně k bývalému purkrabství. Dnes se zde nachází Lékařská knihovna Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kostel se využívá jako koncertní síň.
3D modelace vychází z podoby objektu purkrabství, jak ji na svých vedutách z přelomu 16. a 17. století zachytil slezský rytec Jan Willenberger. Podle jeho svědectví se jednalo o patrový dům s podvojnými okny a štíty na severní a jižní straně. Pole štítů byla rozdělena římsami a zdobena sgrafity. Nad střechu výrazně vyčníval vysoký komín. Ve střeše (prokazatelně na západní straně) se nacházely velké vikýře. Podle názoru některých badatelů (L. Domečka) měl být purkrabský dům původně rozsáhlejší a jeho západní část měla v 18. století ustoupit stavbě seminárního kostela.



Městská vodárna z přelomu 19. a 20. století
První hradecká vodárna, z technického hlediska budova poháněná vodním mlýnem při jednom z labských ramen, vznikla zřejmě už v době předhusitské. S její pomocí se voda hnala dřevěnými vrtanými kmeny (rourami) přes vodní věž do vnitřního města. Vlivem nepříznivých událostí byl objekt několikrát vážně poškozen. S výstavbou pevnosti a s první regulací labského koryta doznala změny i budova vodárny a systém rozvodu vody po městě. 3D model zachycuje podobu městské vodárny z přelomu 19. a 20. století. S ohledem na regulační projekt, který předpokládal zrušení starého dřevěného Hučavého jezu, došlo v roce 1908 i na zbourání budovy vodárny. Na jejím místě byla vystavěna v letech 1909-1912 secesní budova malé vodní elektrárny, a to podle architektonického návrhu Františka Sandera a technického návrhu Karla Nováka. Součástí komplexu byla i nová vodárna, poháněná tehdejšími moderními technologiemi.



Pevnostní Pražský most
V období středověku a raného novověku byl na hradeckých předměstích větší počet mostů, které spojovaly břehy ramen Labe i Orlice včetně mnoha říčních ostrovů. S výstavbou pevnosti byly toky obou řek narovnány a se zánikem ramen i ostrovů zanikla i potřeba většího počtu mostů, do té doby dřevěných, konstruovaných z dubového dřeva. Jedním z nově vybudovaných byl kamenný Pražský pevnostní most, nazývaný v 18. století též Labský, jehož stavba probíhala v letech 1767-1768. Měl 8 polí o šířce 4 metry. Díky konstrukci stavidel v pilířích mohl v případě válečného ohrožení zadržet velké množství vody pro zatápění příkopů a předpolí, případně regulovat vodu při povodních. Zbourán byl v roce 1908. Přechod přes Labe poté provizorně zajišťovala dřevěná lávka vedle starého mostu. Když se projednávalo její umístění, uvažovalo se i o přechodu přes Labe v prodloužení dnešní Palackého ulice. V roce 1910 byl na místě bývalého pevnostního mostu postaven podle návrhu arch. Jana Kotěry jednoobloukový železný most - dnešní Pražský most, doplněný posléze světelnými oblouky, stožáry a na předmostích čtyřmi kruhovými stavbami, "kiosky".



Pražská pevnostní brána
Pražský pevnostní most navazoval na stejnojmennou bránu, která umožňovala vstup do pevnosti ze západu, podobně jako na jihu Moravská pevnostní brána s mostem přes Orlici a na východě Slezská pevnostní brána. Zbořeny byly v 90. letech 19. století. V případě Pražské brány jejím středem procházel vstup pro povozy, na severní straně se nacházel průchod pro pěší. Na jižní straně bylo ubytování pro poddůstojníky, později zde byl zřízen další průjezd.



Komplex Pražské brány
Vedle komplexu Mýtské brány zajišťoval hlavní vstup do města systém Pražské brány, který stával v dnešní ulici V Kopečku mezi domy čp. 79 a 81. Renesanční podobu v podobě honosného předbraní získal ve druhé polovině 16. století, kdy věžová brána až do vybudování Bílé věže, nové dominanty města, sloužila dvěma ponocným k střežení zástavby zvláště západní části města a jeho Pražského předměstí ("ponůcka" je doložena i na Mýtské bráně, na radnici a na jižní věži chrámu Svatého Ducha). S přestavbou města v pevnost zasáhly změny i podobu Pražské brány, jejíž věž byla v roce 1850 snížena. Aby byl snazší přístup do města a též z hygienických důvodů (brány překážely podle dobového mínění proudění vzduchu), bylo ve druhé polovině 19. století, ještě před zrušením pevnosti, rozhodnuto zbourat oba jeho hlavní historické vstupy. V případě Pražské brány bylo její předbraní z velké části zbořeno v roce 1873, samotná věžová brána v roce 1875 a zbytek předbraní roku 1884. Pozůstalé pískovcové desky, které tvořily její výzdobu (je na nich například zachycen městský znak - český lev a G - i reliéfy Ukřižování a Ježíše v Getsemanské zahradě ), jsou zazděny ve stěnách hradeckého pivovaru, dnešního krajského úřadu, a to naproti Zimnímu stadionu.



Exteriér budovy muzea před dokončením
Počátky hradeckého muzea jako instituce lze datovat do roku 1880, kdy bylo městským zastupitelstvem schváleno jeho zřízení a následně též přijaty stanovy. Nová muzejní budova, jeden z klenotů moderní královéhradecké architektury 1. poloviny 20. století, byla na břehu Labe v centru města vybudována v letech 1909-1913 podle plánů významného českého architekta Josefa Kotěry. 3D model, vycházející z dochované dobové fotodokumentace, zachycuje exteriér secesní budovy před dokončením. Projekt byl pak zcela finalizován v roce 1934. Vedle J. Kotěry, který též navrhl většinu vnitřního zařízení budovy, se na výzdobě podíleli i další přední umělci své doby, jako např. Stanislav Sucharda, Vojtěch Sucharda, Jan Preisler či František Kysela. Jako zajímavost lze uvést, že poměrně záhy po dokončení se objevily záměry dostavět další křídla budovy, které však vlivem různých okolností nedošly naplnění.



Věž Kropáčka nazývaná podle pozemku „za Kropáčovými“, se začala budovat na počátku 16. století, v době vrcholících sporů mezi královskými městy a šlechtou. Od svého počátku, kdy se stala součástí fortifikačního systému města, sloužila jako vězení. V době výstavby pevnosti změnila svou podobu a účel využití. Pro svůj chátrající stav byla na počátku 20. století zbořena. Dnes na její existenci v místech Gočárova schodiště upomíná jen informační tabule. Některé architektonické a stavební prvky z Kropáčky jsou uloženy v hradeckém muzeu. Z nich je nejvýznačnější pískovcová deska se znakem města.



Mýtská brána byla jedním ze dvou hlavních vstupů do vnitřního města. V minulosti se v Mýtské bráně rovněž nacházelo vězení a lidé, kteří jeli do města za obchodem, tu též museli platit clo (proto též nacházíme v pramenech název „Celná brána“). V průběhu vývoje nabyla trojdílné podoby. Před vnitřní dvojvěžovou bránu s průjezdem předstupovala střední brána a směrem ven z města se nacházela brána vnější. Tyto části zanikly částečně za třicetileté války a posléze v souvislosti se stavbou bastionové pevnosti v závěru 18. století. Úpravy se dotkly i vnitřní brány, která byla zbořena v roce 1873. Z rozsáhlého stavebního celku se nad zemí dochovalo jen torzo severní věže vnitřní brány začleněné do budovy divadla Beseda. Jižnější menší věž byla do dnešní podoby rekonstruující přibližný pozdně středověký vzhled znovu vystavěna až na přelomu 60. a 70. let 20. století. Z věže vnější brány pochází nápisová deska z roku 1520, která je dnes zazděna na dvoře bývalé radnice.



Katedrála Sv. Ducha před regotizací
Městský kostel, po ustanovení královéhradeckého biskupství v roce 1664 katedrála Svatého Ducha, je charakteristický svým režným cihlovým zdivem dokládajícím vliv slezské cihlové gotiky. Počátky chrámu nejsou jasné, ale patrně vznikl na konci 13. či samém počátku 14. století snad na místě starší sakrální stavby. Kostel sv. Ducha prošel rozsáhlou obnovou a přestavbou po velkém požáru v roce 1339, vzhled stavby pak ovlivnily i další požáry a dějinné události. Předkládaný 3D model zachycuje její podobu před regotizací, která probíhala pod vedením Františka Schmoranze v letech 1864–1876 a setřela do jisté míry zejména barokní a klasicistní úpravy chrámu i jeho nejbližšího okolí.



Software

  • R: Jiří Chludil, Petr Pauš: Demonstrační prototyp virtuální reality (2020)
    • Aplikace slouží jako demonstrace virtuální reality pomocí 3D modelů s velkou škálou nastavení a monitoringem zátěže. Smyslem sofistikované aplikace je testování navazujících výstupů pro jejich optimální nastavení tak, aby nezatěžovaly nadměrně HW koncového zařízení. Oproti původnímu záměru nebylo využito webové prostředí, protože daná technologie byla v mezičase od zahájení projektu překryta modernější a sofistikovanější, při zachování funkcionality a výsledků.
  • R: Jiří Chludil, Radek Richtr: Demonstrační prototyp rozšířené reality pod OS Android (2020)
    • Aplikace slouží jako demonstrace rozšířené reality pro platformu Android s velkou škálou nastavení a monitoringem zátěže. Smyslem sofistikované aplikace je testování navazujících výstupů pro jejich optimální nastavení tak, aby nespotřebovávaly nadměrné množství dat mobilní datové sítě a nezatěžovaly nadměrně HW koncového zařízení.
  • R: Jiří Chludil: Exportní zásuvné moduly pro 2D a 3D grafická studia (2019)
    • Software má dvě části. Exportní zásuvný modul pro Blender a 3D StudioMax. V čase mezi vznikem výsledku a podáním této periodické zprávy došlo k upgradu 3D StudioMax ze strany jeho výrobce. Uvedený upgrade způsobil nefunkčnost zásuvného modulu – výstupu projektu. Aktuálně proto probíhá upgrade tohoto výstupu projektu, aby byl opět kompatibilním s mateřskou aplikací 3D StudioMax. Po dokončení prací, které se předpokládá do konce prosince 2019, dojde k přesunu výstupu mezi uplatněné výsledky.
  • R: Monika Borkovcová, Filip Majerík: API rozhraní a konektor mezi webovými a mobilními aplikacemi (2019)
    • API rozhraní je určené pro komunikaci mezi webovou a mobilní aplikací historických průvodců věnnými městy a jejich městskou krajinou. Jedná se o konektor pro synchronizaci obsahu různých aplikací pracujících se stejnými daty. Představuje rozhraní pro programování dalších aplikací, které určuje jakým způsobem jsou a budou volány jednotlivé metody ze zdrojového kódu webové aplikace.
  • R: Monika Borkovcová: Databáze pro 2D a 3D grafické objekty (2019)
    • Softwarové řešení databáze pro 2D a 3D grafické objekty určené pro správu grafických objektů. Řešení slouží pro efektivní práci s návaznými aplikacemi, kdy je nutné využít přístup k jednotnému centrálnímu úložišti spolupracující s prostorovými daty. Jedná se o samostatný výstup, kdy software ovládá uchovávání 2D objektů a 3D historických modelů budov a zároveň slouží k uchovávání různých studií a podkladů pro 3D modelace.