Nmap: Tomáš BURDA – Jaroslav CAVRNOCH – David DOUBRAVA – Günter FIEDLER – Karel KUČA – Olga MERTLÍKOVÁ – František MUSIL – Eva SEMOTANOVÁ – Jiří SLAVÍK – Robert ŠIMŮNEK – Přemysl ŠTYCH – Jana VOJTÍŠKOVÁ – Klára WOITSCHOVÁ – Josef ŽEMLIČKA, Historický atlas měst České republiky, sv. č. 31, Jaroměř, Praha, Historický ústav 2020, ISBN 978-80-7286-331-0
Jaroměř na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde
Mapa č. 35a: Negativní plán Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
Mapa č. 35b: Negativní plán Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
Mapa č. 35c: Digitální model území Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
Mapa č. 35d: Digitální model území Jaroměře a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
Nmap: Robert Šimůnek a kol. (Tomáš Burda, David Junek, Stanislav Konečný, Karel Kuča, František Musil, Přemysl Štych, Eva Semotanová, Robert Šimůnek, Jana Vojtíšková, Radka Vostřelová, Josef Žemlička), Historický atlas měst České republiky, sv. č. 30, Polička, Praha, Historický ústav 2019, ISBN 978-80-7286-331-0.
Polička na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde
Historický vývoj města Poličky - strana 3-28 - obrázky nelze zpřístupnit s ohledem na vyobrazení od různých poskytovatelů, kde byla udělena reprodukční práva jen pro tištěnou verzi
Nmap: Vojtěch BARCAL – Tomáš BURDA – Karel KUČA – František MUSIL – Eva SEMOTANOVÁ – Robert ŠIMŮNEK – Přemysl ŠTYCH – Jan VOJTÍŠEK – Jana VOJTÍŠKOVÁ, Historický atlas měst České republiky. Sv. 33. Vysoké Mýto, Praha, Historický ústav 2021, ISBN 978-80-7286-374-7
Vysoké Mýto na Mapovém portálu Historický atlas měst České republiky zde
Mapa č. 28a: Negativní plán Vysokého Mýta a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1852–1853
Mapa č. 28b: Negativní plán Vysokého Mýta a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
Mapa č. 28c: Digitální model území Vysokého Mýta a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II.vojenského mapování Čech z let 1852–1853
Mapa č. 28d: Digitální model území Vysokého Mýta a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století
Nmap: Zdeněk Beran, Tomáš Burda, Anna-Marie Elsnerová, Günter Fiedler, Karel Kuča, Josef Langfelner, František Musil, Lukáš Nekolný, Roman Reil, Eva Semotanová, Robert Šimůnek, Přemysl Štych, Jana Vojtíšková, Historický atlas měst České republiky, sv. č. 34, Dvůr Králové nad Labem, Praha, Historický ústav 2022, ISBN 978-80-7286-389-1
Mapa č. 35a: Negativní plán Dvora Králové nad Labem a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852, reambulováno 1870
Mapa č. 35b: Negativní plán Dvora Králové nad Labem a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století s využitím soudobých digitálních dat z Geoportálu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního
Mapa č. 35c: Digitální model území Dvora Králové nad Labem a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků podle mapy II. vojenského mapování Čech z let 1851–1852
Mapa č. 35d: Digitální model území Dvora Králové nad Labem a okolí s vyznačením půdorysu města a uličních bloků počátkem 21. století s využitím soudobých digitálních dat z Geoportálu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního
Nmap: Eva Semotanová, Jana Vojtíšková, Petr Grulich, Zdeněk Beran, Monika Borkovcová, Jan Vojtíšek, Radek Bláha, Soubor specializovaných rekonstrukčních map (Nmap) královských věnných měst. Královská věnná města, komparace současné topografie se stavem před rokem 1420 a v 19. století
Představují modely zaniklých či přestavbou proměněných staveb bývalého královského věnného města Hradce Králové.
Říční bagr Plovoucí bagry na parní pohon byly hlavní mechanizací při úpravách koryta řeky Labe. V rámci regulace řeky vznikaly kamenné břehy, náplavky a další prvky kultivující tok ve středu města. Řeku bylo současně třeba zbavit nánosů a prohloubit ji. Bagry byly použity i při budování jezu Hučáku, vedle něhož vznikal elektrárenský závod. Model je určen jako doplněk k modelu budovy elektrárny na Hučáku.
Nájezd u muzea Součástí monumentální budovy hradeckého muzea, která byla realizována podle návrhu Jana Kotěry v letech 1909 až 1913, je i nájezd, respektive příjezdová rampa vedoucí ke vstupnímu schodišti. Rampu lemují zídky z mohutných kamenných kvádrů. Její širší součástí je i kašna umístěná v ose hlavního portálu muzea. Tato kašna je dílem sochaře Václava Škody a, ačkoliv byla před muzeum osazena až roku 1934, respektuje původní Kotěrův návrh z roku 1911.
Hradní místnost Hradecký hrad hrál v dějinách Hradce Králové i východních Čech důležitou úlohu. Příležitostně i delší dobu v něm pobývaly nejen „hradecké“ královny, z nichž nejznámější jsou Eliška Rejčka a Eliška Pomořanská, ale též další členové panovnických rodů Přemyslovců a Lucemburků i jejich příbuzní. Vznikl patrně ve 13. století na místě akropole slovanského hradu. Objekt zanikl za husitské revoluce roku 1423 a o jeho podobě máme jen velmi rámcové představy. Jádrem hradu byl podle všeho vícepodlažní palác, který sloužil jako obydlí královen a jejich dvora. Nacházel se na severozápadní straně hradního areálu. Na základě analogií z jiných podobných hradních objektů se můžeme domnívat, že jeho přízemí sloužilo zejména skladovacím účelům. V prvním patře se nacházel mimo jiné velký sál. Předložená 3D rekonstrukce naznačuje jeho zcela hypotetickou možnou podobu. Místnost byla plochostropá, s velkými okny, a jedním z nezbytných prvků vybavení byl velký krb jako zdroj tepla i světla. Sál sloužil zejména reprezentačním účelům, a proto zde nechyběla ani hodovní tabule. Stěny mohly být pokryty textilními závěsy, které v sále pomáhaly udržovat příznivou teplotu.
Rormistrovský mlýn Rormistrovský mlýn, situovaný na jednom z labských ramen v místech křížení dnešního Eliščina nábřeží a Rokycanovy ulice, máme prameny nepřímo doložený až s existencí kšaftu velmi bohaté mlynářky Zuzany Rormeistrové z roku 1491. Objekt však existoval s velkou pravděpodobností nejpozději v předhusitské době, neboť Staré letopisy české, konkrétně jejich východočeská větev, na níž participovali hradečtí radní písaři, vzpomíná k roku 1431 vyhoření „do základů“ vodovodní věže mistra Petra.
Mlýn vlastnil rormistr, správce městského vodovodu. Po Zuzanině smrti odkoupila objekt hradecká obec a pronajímala ho. 3D modelace vychází z nejstaršího a současně jediného dobového vyobrazení vodovodního komplexu na Willenbergově vedutě z počátku 17. století, jež dokládá vedle mlýna a vodní věže i přítomnost vodárny. S pomocí řetězového stroje umístěného ve vodárně byla voda hnána vydlabanými dřevěnými kmeny (rourami) k vodní věži na hradeckém návrší, kde vztlakovou silou po dosažení vrcholu nabrala na rychlosti a byla rourami rozváděna po městě: do kašen a některých domácností. Na úseky tohoto dřevěného potrubí, jehož jednotlivé články jsou spojeny železnými spojkami, se dodnes často naráží při různých zásazích pod povrch terénu na Velkém i Malém náměstí.
Mlýn i vodárna byly zničeny za třicetileté války po vpádu Švédu. Činnost vodovodního komplexu se podařilo obnovit až v poválečném období. Na počátku roku 1766 (4. ledna či února) však došlo z nedopatření vodáka k požáru, který umrtvil činnost mlýna i vodárny. V roce 1769 proto shledáváme snahu městské rady o obnovení činnosti. S ohledem na výstavbu pevnosti, kdy též došlo k první regulaci labského toku, byla městu tato stavba povolena, ovšem s podmínkou, že v případě potřeby musí být dílo zbořeno, a to bez nároku na náhradu. V dubnu 1769 Hradečtí obdrželi částku 16 000 zl., jež měli do objektu investovat „pro hlubší položení“. Stavba se však protáhla, teprve v roce 1788 byl vybudován k vodárně most přes Labe; ten však vzápětí poškodila v roce 1789 voda a led. Vodárna nebyla v provozu ještě v období léta a komplikovala zásobování vnitřního města. Teprve 8. listopadu 1789 začala voda, hnaná z Nového mlýna, jak je objekt nazýván, po městě proudit v železném potrubí.
Vodní elektrárna Hučák Jedna z moderních dominant Hradce Králové vznikla jako součást úprav labského toku v souvislosti s jeho zamýšleným využitím jako vodní cesty i zdroje energie. Stavba jezu a vodní elektrárny byla provedena podle návrhu Karla Nováka a Františka Sandera. K realizaci došlo v letech 1909–1912 a dostavbě a modernizaci v letech 1922–1924. Areál se skládá z mostu a pohyblivého jezu a navazující provozní stavby, která má podobu věže s hodinami. Dlouhé nábřežní křídlo obsahovalo mimo jiné turbínové haly včetně dodnes dochovaného strojního vybavení ze závodu Františka Křižíka. Protože Labe má proměnlivý průtok, měla elektrárna i pomocný parní provoz, jehož součástí byl i komín, který byl zbourán roku 1946. Tuto část stavby zachycuje i prezentovaný model.
Hřbitov kolem katedrály Sv. Ducha V minulosti vznikaly u některých kostelů hřbitovy, a to v závislosti na počtu obyvatel určitého města, případně v souvislosti s velkým náporem morové epidemie. V hradeckém případě máme pohřbívání doloženo na raně novověkých předměstích u sv. Jakuba Na Louce (zhruba v místech dnešní ulice Ľ. Štúra), u sv. Petra (nedaleko podchodu u kina Centrál), u sv. Antonína (srov. níže), u sv. Pavla (poblíž Staré nemocnice) a v hradbách u Sv. Ducha. U posledního jmenovaného kostela je pohřbívání archeologicky doloženo už pro období vrcholného středověku. Nevelký prostor postupem doby způsobil, že máme hroby dochované v několika vrstvách. Ty nejmladší se nacházejí jen několik desítek centimetrů pod současnou dlažbou. Majetnější obyvatelstvo mohlo být pohřbíváno přímo v kostele, od založení biskupství nazývaného katedrála. K roku 1721 je v ní doloženo vybudování třetí krypty. V důsledku budování pevnosti zanikly předměstské kostely a hřbitovy, pohřbívání u Svatého Ducha bylo zakázáno v roce 1785, kdy již nebylo možno pohřbívat uvnitř měst a vsí. V kostelích se nesmělo pohřbívat od roku 1784. 3D modelace zachycuje doloženou hřbitovní zeď, jejíž součástí byla v raném novověku i městská škola a dva obecní domky. Ty v průběhu staletí měnily účel svého využití (mj. je zde doložena obecní váha, zlatnický domek či lékárna).
Kavalír Kavalíry byly součástí královéhradecké pevnosti, která se budovala ve dvou etapách zhruba v letech 1765 až 1790. V zásadě šlo o kasematní budovy postavené do bastionu a půdorysně kopírující jeho pětiúhelníkový tvar. Ze čtyř kavalírů, které vznikly po roce 1780 v souvislosti s přestavbou dosud zemní pevnosti do zděné podoby, se do dnešní doby nejlépe dochoval kavalír nesoucí číselné označení 33. Jeho 3D model zobrazuje původní podobu této části pevnosti, jež sloužila jako vojenská pekárna. Tvořily ji přízemní budovy na nádvoří bastionu, v kterých stály pece na pečení chleba a skladiště mouky, a v jeho otevřené zadní části patrová zásobárna s byty pekařů. Na kavalíru se nacházela postavení pro děla, která sem bylo možno dopravit pomocí bočních ramp. Rekonstrukce umožňuje srovnání s dnešním vzhledem budov, který je výsledkem vývoje po zrušení pevnosti na konci 19. století. Nejmenší změny prodělala samotná zásobárna s byty, dnes čp. 216. Severní část kavalíru byla ubourána a zbylé části kasematních budov adaptovány na kůlny a skladiště. Při bocích bývalého bastionu došlo v letech 1897 až 1898 k vybudování dvou prakticky identických trojkřídlých kasárenských budov, dnes čp. 333 a 334 (Vrbenského a Gayerovy kasárny). V 90. letech 20. století byly provedeny stavební úpravy v souvislosti se změnou využití celého prostoru Gayerových kasáren jako městského střediska obchodu a služeb, tržnice a později parkoviště. Vzhled celého areálu nejnověji proměnila budova parkovacího domu, při jehož stavbě došlo k odkryvu základových konstrukcí zaniklé severní části kavalíru a bastionu.
Kostel a špitál sv. Antonína na Mýtském předměstí Četnější zprávy o existenci kostela sv. Antonína, který je možno lokalizovat do míst nedaleko evangelického kostela v Nezvalově ulici, máme bohužel až z doby předbělohorské, kdy už tu jistě fungoval hřbitov i špitál. K roku 1638, z doby třicetileté války, jsou objekty zachyceny na desce varhan z kostela Sv. Ducha. Podle této předlohy byla vytvářena 3D modelace. V roce 1645, při švédském obléhání, zůstal kostel v troskách. Po třicetileté válce byl špitál u sv. Antonína jediným hradeckým zařízením tohoto typu, ostatní zanikly. V roce 1762 Prusové založili pod hradbami rozsáhlý požár, který mj. zasáhl i kostel sv. Antonína a jeho okolní zástavbu. Objekty zanikly v roce 1766 v souvislosti s výstavbou pevnosti, které muselo ustoupit i Mýtské předměstí. Jeho osazenstvu byl vyčleněn prostor v oblasti kopce sv. Jana, která se začala nazývat Nový Hradec Králové. K roku 1769 zaznamenáváme počátek výstavby obydlí pro duchovního, školy a nového kostela sv. Antonína. Napříště tak na Novém Hradci měla fungovat lokálie, jež by spadala pod hradeckou farnost, ale na rozdíl od filiálek měla mít svého duchovního. Počátkem června 1778 došlo k založení hřbitova u novohradeckého kostela sv. Antonína. Bylo v plánu zde též vybudovat nový špitál, k čemuž byl dokonce vytvořen architektonický návrh. Osazenstvo původního špitálu, v němž pozůstávalo nejchudší obyvatelstvo, se prozatím přesunulo 21. února 1766 do vnitřního města do blíže neznámého objektu. Původní plány však byly změněny: v roce 1768 prodaly Kateřina Huberová a její dcera Rozina Umlaufová městu svůj právovárečný dům (dnešní č. p. 56), kde byl zřízen chudobinec-chorobinec.
Šibenice Hradecké popraviště, významný komponent středověké a raně novověké kulturní krajiny, nestávalo na kopci za městskými hradbami, jak tomu bývalo u některých měst, ale nacházelo se v Mrštíkově ulici, v místech, kde dnes stojí naproti obchodnímu centru garáže. Zbořeno bylo v roce 1788, nicméně i poté se na jeho místě konaly ještě v 1. polovině 19. století popravy, a to tím způsobem, že se pro každou exekuci zřizovala nová šibenice; hrůzné exekuce však již byly opuštěny (výlučnou formou bylo oběšení) a taktéž tortura byla od roku 1776 minulostí. Z katovských rodin prosluli zejména Hořínkové, kteří se v Hradci usadili na počátku 19. století. Jmény však známe ojediněle i některé další hradecké katy, kteří do výstavby pevnosti měli katovnu na Střezině, poté je podle ústní tradice doložena v předměstské osadě Kukleny; její přítomnost v Červeném dvoře již byla dříve vyvrácena. Z doby po provedení reformy hrdelního soudnictví pocházejí dochované mapy 1. vojenského mapování (1764–1768, rektifikace 1780–1783), zachycující detailněji krajinu. Díky těmto kartografickým nákresům víme, že popraviště mělo mít tvar zděné třípilířové stavby; obdobně ji zachycuje mapový list doprovázející paměti z roku 1778 prince Kazimíra Sasko-Těšínského. Naproti tomu František de Paula Švenda (1741–1822) ve svých hradeckých dějinách uvádí, že se jednalo o cihlovou stavbu „s čtyřmi sloupy za Zámostí“. Předkládaná 3D modelace vychází z toho svědectví a zachycuje čtyřpilířovou variantu. Jako pohřebiště sloužíval u šibenic v pozdější době jejich vnitřní prostor, do něhož se vstupovalo uzamykatelnými dveřmi. Toto opatření mohlo být zavedeno proto, aby nebyly ostatky popravených vykopávány a používány k magii.
Budova purkrabství Hradeckého kraje s okolní zástavbou podle Willenbergovy veduty z počátku 17. století Na počátku 16. století stálo na území zaniklého královského hradu a kláštera minoritů několik domů. Podle dochovaných trhových knih z první poloviny 16. století patřily domy „Na Hradě“ k těm nejmenším a také nejlevnějším. Oblast náležela do IV. čtvrti města, která byla nejméně lukrativní, a žili zde proto spíše chudší obyvatelé. Na druhou stranu některé zdejší objekty vlastnili i příslušníci rytířského stavu. Roku 1503 nejméně dva domy koupil purkrabí Hradeckého kraje Václav Čéč z Nemyčevsi a nechal je přestavět pro účely úřadu purkrabství Hradeckého kraje, soudní stolice zvláště pro řešení specifických soudních záležitostí krajové nižší šlechty. Dodnes stojící objekt bývalého purkrabství vznikl v poslední čtvrtině 16. století. Jeho pravděpodobný vzhled včetně možné podoby sousedních domů zachycuje i 3D model, který jako hlavní pramen využil vyobrazení na vedutě Jana Willenberga z počátku 17. století. Zřejmě v důsledku nepříznivých událostí třicetileté války byl purkrabský soud přenesen do Prahy. Na počátku 18. století císař Josef I. dům přenechal hradeckému biskupu Tomáši Beckerovi, načež došlo k přestavbě areálu pro kněžský seminář, jehož součástí se stal i nově vystavěný kostel sv. Jana Nepomuckého. Seminární oratoř údajně vznikla v bývalé soudní síni a měly se zde na stěnách nacházet znaky a jména hradeckých purkrabích. Tyto památky však byly zabíleny. Ještě v 18. století stály u bývalého purkrabství na místě zaniklého kláštera minoritů malé nízké částečně dřevěné domky, v nichž byly podle dobových svědectví stále patrné trosky klášterního kostela. Na konci 18. století v sousedství purkrabského domu vznikla vojenská nemocnice, která navždy změnila podobu této části města. Patrová budova bývalého purkrabství patří přes pozdější přestavby k nejlépe dochovaným renesančním stavbám ve městě. Zachováno zůstalo severní průčelí se sdruženými okny a štítem zdobeným sgrafity. Jediným dodnes viditelným pozůstatkem předhusitské zástavby je část půlkruhově zaklenutého románsko-gotického okénka v přízemí bývalého purkrabství, které se podařilo odkrýt při rekonstrukci budovy ve 30. letech 20. století. Není zcela jasné, zdali jde o památku na hradecké minority či šlo o stavbu patřící již ke královskému hradu.
Městská vodárna z přelomu 19. a 20. století Nástupcem Nového mlýna je městská vodárna, jež byla vybudována se zánikem pevnosti. 3D model zachycuje její podobu k přelomu 19. a 20. století. S ohledem na regulační projekt, který předpokládal zrušení starého dřevěného Hučavého jezu, došlo v roce 1908 i na zbourání budovy vodárny. Na jejím místě byla vystavěna v letech 1909–1912 secesní budova malé vodní elektrárny, a to podle architektonického návrhu Františka Sandera a technického návrhu Karla Nováka. Součástí komplexu byla i nová vodárna, poháněná tehdejšími moderními technologiemi.
Pevnostní Pražský most V období středověku a raného novověku byl na hradeckých předměstích větší počet mostů, které spojovaly břehy ramen Labe i Orlice včetně mnoha říčních ostrovů. S výstavbou pevnosti byly toky obou řek narovnány a se zánikem ramen i ostrovů zanikla i potřeba většího počtu mostů, do té doby dřevěných, konstruovaných z dubového dřeva. Jedním z nově vybudovaných byl kamenný Pražský pevnostní most, nazývaný v 18. století též Labský, jehož stavba probíhala v letech 1767-1768. Měl 8 polí o šířce 4 metry. Díky konstrukci stavidel v pilířích mohl v případě válečného ohrožení zadržet velké množství vody pro zatápění příkopů a předpolí, případně regulovat vodu při povodních. Jeho vzhled představuje níže umístěný 3D model. Pevnostní most byl zbourán v roce 1908. Přechod přes Labe poté provizorně zajišťovala dřevěná lávka vedle starého mostu. Když se projednávalo její umístění, uvažovalo se i o přechodu přes Labe v prodloužení dnešní Palackého ulice. V roce 1910 byl na místě bývalého pevnostního mostu postaven podle návrhu arch. Jana Kotěry jednoobloukový železný most - dnešní Pražský most, doplněný posléze světelnými oblouky, stožáry a na předmostích čtyřmi kruhovými stavbami, "kiosky".
Pražská pevnostní brána Pražský pevnostní most navazoval na stejnojmennou bránu, která umožňovala vstup do pevnosti ze západu, podobně jako na jihu Moravská pevnostní brána s mostem přes Orlici a na východě Slezská pevnostní brána. Zbořeny byly v 90. letech 19. století. V případě Pražské brány jejím středem procházel vstup pro povozy, na severní straně se nacházel průchod pro pěší. Na jižní straně bylo ubytování pro poddůstojníky, později zde byl zřízen další průjezd. Podobu brány po této úpravě zachycuje i rekonstrukční 3D model.
Pražská brána Pražská brána byla součástí horní hradební zdi postavené ve 14. století. K přestavbě brány došlo asi v poslední čtvrtině 15. století a na základě mladších vyobrazení a plánů můžeme rámcově popsat její vzhled. Tvořila ji hranolová průjezdní věž o pěti patrech, přičemž průjezd a první patro byly zaklenuté. Stavbu završovala strmá dlátková střecha. Již na konci středověku vzniklo v souvislosti se stavbou dalších hradebních linií před bránou i předbraní, jeho podobu ovšem neznáme. K přestavbě nového předbraní a tím i k reprezentační úpravě západního vstupu do města, došlo na konci 16. století. Stavitelem se v letech 1583–1585 stal Burian Vlach, který zde vybudoval kulisovou bránu s patrovým obydlím branného. Bohatě zdobené bylo průčelí, z jehož bohatých sochařských a kamenických ozdob se dodnes dochovaly tři reliéfní desky zazděné v obvodové zdi bývalého pivovaru. Honosné předbraní ukazovalo příchozím bohatství i duchovní úroveň města a jeho obyvatel, převážně obranný účel měl dvojboký bastion, vystavěný po západním boku brány. Její podobu okolo roku 1600 zachycuje i první z 3D modelů.
Vnitřní pozdně středověká věž brány byla snížena roku 1850 a zbourána roku 1875, dva roky po demolici renesančního předbraní, které bylo považováno za jedno nejkrásnější v Čechách. Vzhled brány i předbraní před jejich demolicí představuje druhý 3D model. Nedaleko od brány existoval při nejvýchodnějším rameni Labe mlýn, který se podařilo objevit při stavbě Grandhotelu. Z příkopu, který lemoval z vnější strany hradební linii, pochází mimo jiné bronzový palcát, nalezený na konci 19. století při stavbě Adalbertina. Veduty zobrazující tuto část Hradce na přelomu 16. a 17. a v 18. století, zobrazují zdejší předměstskou zástavbu tvořenou menšími asi většinou dřevěnými domy. Z domů u brány z vnitřní strany města známe z kresby a fotografie již zaniklý pozdně gotický dům čp. 82, z jehož přízemí pocházejí také dva masivní sloupy s figurální výzdobou, které jsou dnes uloženy v lapidáriu královéhradeckého muzea.
Exteriér budovy muzea před dokončením Počátky hradeckého muzea jako instituce lze datovat do roku 1880, kdy bylo městským zastupitelstvem schváleno jeho zřízení a následně též přijaty stanovy. Nová muzejní budova, jeden z klenotů moderní královéhradecké architektury 1. poloviny 20. století, byla na břehu Labe v centru města vybudována v letech 1909-1913 podle plánů významného českého architekta Josefa Kotěry. 3D model, vycházející z dochované dobové fotodokumentace, zachycuje exteriér secesní budovy před dokončením. Projekt byl pak zcela finalizován v roce 1934. Vedle J. Kotěry, který též navrhl většinu vnitřního zařízení budovy, se na výzdobě podíleli i další přední umělci své doby, jako např. Stanislav Sucharda, Vojtěch Sucharda, Jan Preisler či František Kysela. Jako zajímavost lze uvést, že poměrně záhy po dokončení se objevily záměry dostavět další křídla budovy, které však vlivem různých okolností nedošly naplnění.
Věž Kropáčka nazývaná podle pozemku „za Kropáčovými“, se začala budovat na počátku 16. století, v době vrcholících sporů mezi královskými městy a šlechtou. Od svého počátku, kdy se stala součástí fortifikačního systému města, sloužila jako vězení. Její vzhled krátce po dokončení asi na počátku druhé poloviny 16. století představuje první z 3D modelů. V době výstavby pevnosti změnila svou podobu a účel využití (zásobování města vodou, skladiště aj.). Pro svůj chátrající stav byla na počátku 20. století zbořena. Naštěstí se dochovala výkresová dokumentace i historické snímky, z nichž bylo možné vyjít pro zpracování 3D rekonstrukce její podoby krátce před zbořením roku 1906. Dnes na existenci věže existenci v místech Gočárova schodiště upomíná jen informační tabule. Některé architektonické a stavební prvky z Kropáčky jsou uloženy v hradeckém muzeu. Z nich je nejvýznačnější pískovcová deska se znakem města.
Mýtská brána byla jedním ze dvou hlavních vstupů do vnitřního města. V minulosti se v Mýtské bráně rovněž nacházelo vězení a lidé, kteří jeli do města za obchodem, tu též museli platit clo (proto též nacházíme v pramenech název „Celná brána“). V průběhu vývoje nabyla trojdílné podoby. Před vnitřní dvojvěžovou bránu s průjezdem předstupovala střední brána a směrem ven z města se nacházela brána vnější. Pozdněgotickou podobu vnitřní brány ukazuje první z 3D modelů. Obě vnější části zanikly částečně za třicetileté války a posléze v souvislosti se stavbou bastionové pevnosti v závěru 18. století. Úpravy se dotkly i vnitřní brány, která byla zbořena v roce 1873. Vzhled brány před demolicí představuje níže druhý z 3D modelů. Z rozsáhlého stavebního celku se nad zemí dochovalo jen torzo severní věže vnitřní brány začleněné do budovy divadla Beseda. Jižnější menší věž byla do dnešní podoby rekonstruující přibližný pozdně středověký vzhled znovu vystavěna až na přelomu 60. a 70. let 20. století. Z věže vnější brány pochází nápisová deska z roku 1520, která je dnes zazděna na dvoře bývalé radnice.
Katedrála Sv. Ducha před regotizací Městský kostel, po ustanovení královéhradeckého biskupství v roce 1664 katedrála Svatého Ducha, je charakteristický svým režným cihlovým zdivem dokládajícím vliv slezské cihlové gotiky. Počátky chrámu nejsou jasné, ale patrně vznikl na konci 13. či samém počátku 14. století snad na místě starší sakrální stavby. Kostel sv. Ducha prošel rozsáhlou obnovou a přestavbou po velkém požáru v roce 1339, vzhled stavby pak ovlivnily i další požáry a dějinné události. Předkládaný 3D model zachycuje její podobu před regotizací, která probíhala pod vedením Františka Schmoranze v letech 1864–1876 a setřela do jisté míry zejména barokní a klasicistní úpravy chrámu i jeho nejbližšího okolí.
Aplikace je určená výkonná mobilní zařízení vybavené knihovnou ARCore. Aplikace využívá knihovnu ARCORE, je realizována pod OS Android a je napojena na datový server, ze kterého získává informace o jednotlivých bodech zastavení (umístění, informační texty, 3D modely budov). Aplikace je použitelná v exteriérech tak i interiérech. Pro dobré trackování je vhodné členité pozadí. Aplikace podporuje následující funkcionality:
(Zobrazení budovy v reálné scéně AR v plné velikosti. Zobrazení budovy v reálné scéně AR jako miniatura. Manipulace (posunutí, rotace měřítko) budovy ve scéně. Informační texty. Mapa. Vytvoření snímku scény.
Aplikace je určená výkonné PC sestavy vybavené systémem pro virtuální realitu. Aplikace je realizována pod Unreal 4D a pro sestavení scény jsou využita data z datového serveru, ze kterého získává informace o jednotlivých bodech zastavení (umístění, informační texty, 3D modely budov, NPC postavy). Aplikace je použitelná v interiérech. Aplikace byla primárně zkoušena na brýlích od firmy HTC. Aplikace podporuje následující funkcionality:
(Zobrazení rekonstrukcí scén a to historické budovy (barevně) a současné reálné scény (barevně potlačené) v prostředí VR. Možnost jednotlivá zastavení procházet v chronologické pořadí. Přenášet se mezi Laboratoří a scénami pomocí teleportů. Informační texty. Mapa.
Mobilní aplikace Interaktivní mobilní historický průvodce věnnými městy pro využití v terénu je určena pro dotykové zařízení Android a slouží jako průvodce po věnných městech. Využívá technologie GoogleMaps, Retrofit, GPS, Java, JSON, XML a API webové aplikace.
Webová aplikace Interaktivní webový historický průvodce věnnými městy je složená z backendové a frontendové části a API pro komunikaci mezi aplikacemi. Backendová část využívá relační
databázi MySQL a je napsaná v jazyce PHP. Frontend pracuje mimo jiné s frameworkem bootstrap, js, jquery, mapovými službami a dalšími jazyky, nástroji a komponentami.
Aplikace je určená pro webová a nevýkonná mobilní zařízení. Aplikace je realizována po knihovnou A-frame a je napojena na datový server, ze kterého získává informace o jednotlivých
bodech zastavení (umístění, informační texty, 3D modely budov). Aplikace je použitelná v exteriérech tak i interiérech. Pro dobré trackování je vhodné členité pozadí.
Aplikace slouží jako demonstrace virtuální reality pomocí 3D modelů s velkou škálou nastavení a monitoringem
zátěže. Smyslem sofistikované aplikace je testování navazujících výstupů pro jejich optimální
nastavení tak, aby nezatěžovaly nadměrně HW koncového zařízení. Oproti původnímu záměru
nebylo využito webové prostředí, protože daná technologie byla v mezičase od zahájení projektu
překryta modernější a sofistikovanější, při zachování funkcionality a výsledků.
Aplikace
slouží jako demonstrace rozšířené reality pro platformu Android s velkou škálou nastavení a
monitoringem zátěže. Smyslem sofistikované aplikace je testování navazujících výstupů pro jejich
optimální nastavení tak, aby nespotřebovávaly nadměrné množství dat mobilní datové sítě a
nezatěžovaly nadměrně HW koncového zařízení.
Software má dvě části. Exportní zásuvný modul pro Blender a 3D StudioMax. V čase mezi vznikem výsledku
a podáním této periodické zprávy došlo k upgradu 3D StudioMax ze strany jeho výrobce. Uvedený upgrade způsobil
nefunkčnost zásuvného modulu – výstupu projektu. Aktuálně proto probíhá upgrade tohoto výstupu projektu, aby byl opět kompatibilním
s mateřskou aplikací 3D StudioMax. Po dokončení prací, které se předpokládá do konce prosince 2019, dojde k přesunu výstupu mezi uplatněné výsledky.
R:Monika Borkovcová, Filip Majerík: API rozhraní a konektor mezi webovými a mobilními aplikacemi (2019)
API rozhraní je určené pro komunikaci mezi webovou a mobilní aplikací historických průvodců věnnými městy a jejich městskou krajinou.
Jedná se o konektor pro synchronizaci obsahu různých aplikací pracujících se stejnými daty. Představuje rozhraní pro programování dalších aplikací,
které určuje jakým způsobem jsou a budou volány jednotlivé metody ze zdrojového kódu webové aplikace.
R Monika Borkovcová: Databáze pro 2D a 3D grafické objekty (2019)
Softwarové řešení databáze pro 2D a 3D grafické objekty určené pro správu grafických objektů.
Řešení slouží pro efektivní práci s návaznými aplikacemi, kdy je nutné využít přístup k jednotnému centrálnímu úložišti spolupracující
s prostorovými daty. Jedná se o samostatný výstup, kdy software ovládá uchovávání 2D objektů a 3D historických modelů budov a zároveň
slouží k uchovávání různých studií a podkladů pro 3D modelace.
