Alžběta (Eliška) Rejčka (Richenza, Rixa)
(1288–1335)
Byla dcerou polského krále Přemyslava II. Velkopolského a Rixy Švédské. Po smrti obou rodičů byla vychovávána u své tety v Braniborsku. Roku 1300 se provdala za českého krále Václava II., manželství ale bylo naplněno až o tři roky později, kdy Rejčka přišla do Prahy. Při korunovaci přijala nové jméno Alžběta (Eliška). Krátce po narození jejich jediné dcery Anežky Václav II. zemřel, svou manželku ale stačil ještě hmotně zabezpečit zapsáním sumy 20 000 hřiven stříbra na východočeských městech Hradec, Chrudim a Vysoké Mýto. Mladou vdovu si o rok později vzal Rudolf Habsburský, zvaný Kaše, a jako nový český král Rejčce k dosavadnímu zabezpečení připsal ještě města Poličku a Jaroměř. Roku 1308 se vrátila do Čech a potvrdila věnným městům jejich výsady. S dcerou Anežkou se usídlila v Hradci a vedla zde podle dobových zpráv skvělý dvůr. Je jí též připisováno založení farního chrámu Svatého Ducha.
Sblížila se s vůdcem šlechtické opozice Jindřichem z Lipé. V domácí válce posléze přišla o tři věnná města. Hradec jí zůstal věrný, nechala zesílit jeho opevnění. Město poté zapsala jako záruku na věno manželu své dcery Anežky slezskému vévodovi Jindřichu Javorskému bez souhlasu krále. V roce 1318 se Rejčka přestěhovala na Moravu, kde Jindřich z Lipé zastával úřad zemského hejtmana. Zemřela roku 1335 a je pohřbena v Brně.
Alžběta Pomořanská
(1349 – 14.2. 1393)
Čtvrtá manželka Karla IV., česká a římská královna (1363–1378), od roku 1368 i císařovna. Byla dcerou pomořanského vévody Bohuslava V. a Alžběty, dcery polského krále Kazimíra III. V květnu 1363 se v Krakově provdala za římského císaře a českého krále Karla IV. a 18. června byla v Praze korunována na českou královnu. Na římskou císařovnu ji osobně korunoval papež Urban V. v roce 1368. Během patnáctiletého manželství dala Karlu IV. čtyři syny (dospělosti se dožili pouze Zikmund a Jan Zhořelecký) a dvě dcery. Starší Anna se stala anglickou královnou, když se provdala za anglického krále Richarda II. Plantageneta. Alžběta měla politické ambice a energicky se zasazovala za nároky svého syna Zikmunda a podporovala ho v cestě za polskou a později uherskou korunou. Vztah k východočeskému prostředí měla již od 70. let 14. století, kdy roku 1374 vyslovila souhlas, aby hradecká obec zakoupila úřad správců mostů na Labi a Orlici. Ovdověla 29. listopadu 1378.
Její vztahy s novým římským a českým králem Václavem IV., synem Karla IV. z manželství s Annou Svídnickou, byly komplikované. Přesto jej zastupovala při různých protokolárních setkáních, mj. roku v Kutné Hoře 1379 při slavnostním předání kardinálského klobouku Janu Očkovi z rukou legáta Pilea. Roku 1383 natrvalo přesídlila do Hradce Králové, patrně i s dcerou Markétou. Její pobyt doprovázely úpravy interiéru královského hradu. Snažila se zde vydržovat honosný dvůr a zdůrazňovat výjimečné postavení korunované císařovny. Městu v roce 1382 udělila výsadu svobodného týdenního trhu na maso, rozhodla spor mezi pekaři a koláčníky, na druhou stranu ale nedokázala vyjít s obvyklým ročním výnosem z věnných měst. Vypisovala proto mimořádné daně a opakovaně žádala od městské obce finanční půjčky, kvůli nimž se město muselo zadlužit. I když pobyt dvora nepochybně přispěl k větší kulturní úrovni města, byla Alžběta Pomořanská mezi hradeckým obyvatelstvem velmi neoblíbená. Město velmi nelibě neslo její zásahy do činnosti soudu i chování jejích úředníků. Zemřela v Hradci Králové 14. února 1393. Její tělo bylo převezeno do Prahy a uloženo v katedrále sv. Víta.
Barbora Celská
(1390/1395–1451)
Dcera hraběte Celského sídlícího ve Štýrsku se roku 1408 provdala za uherského krále Zikmunda Lucemburského. Porodila mu jediné dítě, dceru Alžbětu, budoucí matku Ladislava Pohrobka. S manželem platili za jeden z nejkrásnějších vládnoucích párů Evropy, manželství ale nebylo harmonické a Zikmund dokonce načas ženu vzdálil od svého dvora. Přesto se s ním účastnila první křížové výpravy v roce 1420 a již tehdy navštívila svá dvě budoucí věnná města – Hradec Králové a Mělník. Na českou královnu byla korunována 11. února 1437. Zřejmě téhož dne jí Zikmund zapsal věnná města i několik východočeských hradů. Její následná konspirace se skupinou kališnické šlechty vedené Hynce Ptáčkem z Pirkštejna s cílem dosadit po Zikmundově smrti na českých trůn nezletilého polského krále Vladislava III. či jeho bratra Kazimíra a až do jejich zletilosti vládnout jako regentka byl vyzrazen, Barbora byla v prosinci 1437 zajata a držena svým zetěm Albrechtem Habsburským v internaci, z níž se jí podařilo roku 1438 uprchnout. Dočasný azyl nalezla v Polsku.
Po návratu se usídlila na hradě ve svém věnném městě Mělník. Eneáš Silvius Piccolomini líčil dvůr, který si zde Barbora Celská vytvořila, jako centrum neřesti a královnu vdovu jako zcela nemravnou a bezbožnou osobu. Reálný obraz života na Mělníku byl však této podobě velmi vzdálen. Je pravdou, že na mělnickém dvoře byla pěstována alchymie a pokusy o transmutaci kovů na zlato a stříbro. Mělnická rezidence opakovaně posloužila i jako dějiště a kulisa politických jednání Ptáčkova a Poděbradova proudu. V roce 1442 se Barbora marně pokoušela přimět české kališníky k uznání nároků jejího vnuka Ladislava, za což jí dcera Alžběta slíbila navrácení rozsáhlých statků v Uhrách. V dalších letech císařovna vdova zápasila s vleklými finančními problémy, její české statky se ztenčovaly, zastavila Trutnov i hrady Albrechtice a Potštejn. Roku 1445 se proti ní vzbouřila Jaroměř a rozčilená, ale bezmocná Barbora ji zapsala Jiřímu z Poděbrad a předala mu i faktickou správu věnných měst. Zemřela roku 1451 a Jiří z Poděbrad se postaral o převezení jejího těla do Prahy a uložení v katedrále sv. Víta v Praze.
Johana z Rožmitálu
(1430–1475)
Byla dcerou Jana z Rožmitálu a Ludmily ze Strakonic. Za tehdejšího vůdce spojených východočeských landfrýdů Jiřího z Poděbrad se provdala v roce 1450. Porodila mu syna Hynka a dcery Anežku a Ludmilu, pozdější lehnickou kněžnu. Na českou královnu byla korunována 8. května 1458. Byla manželovi oporou i v jeho politice a aktivně se účastnila řady důležitých jednání, pokoušela se opakovaně zastávat roli prostředníka mezi svým královským manželem a vůdci opozičního bloku tzv. Zelenohorské jednoty. Její bratr Lev byl jmenován nejvyšším zemským hofmistrem a s jejím doporučujícím dopisem vedl proslulou reprezentativní výpravu české šlechty po dvorech střední, západní i jižní Evropy. Manžela zastupovala i při správě země v době a jeho nepřítomnosti v Praze a v srpnu 1470 se postavila do čela záložního vojska tzv. zemské obrany a zmařila tak postup vojska uherského krále Matyáše Korvína do středních Čech a jeho zamýšlený útok na Prahu.
Po manželově smrti přesídlila na Mělník. V roce 1473 památnou tříhodinovou řečí zahajovala zemský sněm v Benešově. Johana z Rožmitálu byla i nadále osobností s výrazným zapojením do politického života země a poslání, které cítila, jí nedovolilo stát se soukromou osobu, což se odrazilo i v podobě mělnického dvora. Johana byla v tomto směru do poslední chvíle aktivní, vedla čilou korespondenci s hejtmany panství i purkrabími svých hradů, Johaniny zásahy do jejich života jsou mnohem početněji doloženy v období před rokem 1471. V době Johanina vdovství to byl král Vladislav, kdo potvrzoval či polepšoval privilegia Hradci Králové, Vysokému Mýtu, Chrudimi, Poličce a 31. srpna 1475 i samotnému Mělníku.
Johana z Rožmitálu zemřela na mělnickém hradě dne 12. listopadu 1475. Podle svého přání (již to je dokladem vztahu k Mělníku) byla v úterý 14. listopadu pochována v tamním proboštském kostele sv. Petra a Pavla.
❮
❯
